pátek

Happy End neexistuje


V dětství pro mě bylo hodně těžké smířit se s tím, že lidi stárnou a že umírají. Měla jsem pocit, že čas neutíká rychle, ale neuvěřitelně pomalu. A tak jsem si myslela, že budeme žít věky. Postupem času jsem si začala všímat, že lidem nejprve zbělají vlasy, vytvoří se jim na pleti milion vrásek, poté se začně zhoršovat jejich chůze, nakonec pamět a umřou. 
Jenže u zvířátek mi to nedocházelo. Pamatuji se, když mi bylo devět a domů jsem nosila atlas psů, ve kterém jsem vybírala rasu, která by se mi líbila, chodila jsem několikrát týdně venčit psy do útulku a když jsem nebyla v útulku, chodila jsem kamarádce venčit bígla. Tehdy maminka o žádném psovi v bytě slyšet nechtěla. Ale jakmile se odhodlala postavit si dům, moje škemrání a stálé mluvení o psech ji přimělo k tomu, abychom se odhodlaly k prvnímu kroku, výběru plemene. 
Zpočátku jsem chtěla psa, kterého všude doporučovali, tedy retrívra. Ale mamince se líbil boxer. Když jsem viděla onu děsivou fotku v knize, nebyla jsem si jistá. Jenže jakmile jsme si šly vybrat šťěnátko, najednou jsem věděla, že tohle je ten pravý pes, který k nám patří. V kotci tehdy byly dvě fenky, ta nejblíž byla klidná a lízala mi ruku, přes ni se cpala taková štíhlounká drobná až moc hravá fenečka, která se chtěla probojovat k mé ruce, byla to naše Barunka. 


Je zvláštní, že u Barunky jsem si nikdy nevšímala toho, že by stárla. Stále to bylo to malé hravé štěně, které si vynucovalo mou pozornost. Jako malá mi utíkala, tak že se vyvlékla z obojku. Poté co jsme se přestěhovaly si vždy prokopala pod plotem díru, aby si mohla udělat svou vlastní procházku. Maslo z linky také kradla s radostí už od štěněcích let, dokonce ještě tohle pondělí mi jako za starých časů vykradla cestovní tašku, ve které jsem měla chleba. Vítala mě doma vždy s radostí tak, že skákala metr vysoko a kroutila celou prdelkou a oči se jí smály radostí, bylo to pro mě nejmilejší stvoření na světě, moje sluníčko, moje všechno.
Hodně mě sebralo, když mi maminka v průběhu ledna volala, že byla s Baruškou u zvěrolékaře, který tvrdil, že má problémy s plotýnkami, takže nám přestane brzy chodit a že je to s ní opravdu špatné. Říkala, že bychom ji neměly nechávat chodit do schodů nebo skákat na gauč. Když jsem se vrátila ze zkouškového domů, Baruška sice měla stále něco s pacičkou, ale do schodů stále chodila, aby mohla koukat z okýnka ven, aby měla o všem přehled. Stále jsem doufala, že se to zlepší a že na to nejhorší nedojde. Postupně ale došlo na slova paní doktorky. Poté, co několikrát upadla ze schodů, už neměla odvahu jít koukat z okna. Nakonec ležela jen na zemi na pelíšku. Přesto všechno měla stále ducha štěněte, stále chtěla skákat a hrát si ač se jí rozjížděly zadní nožičky. Poslední dva měsíce se začala pokakávat. Nehty u zadních nožiček měla chudinka celé upilované, ale stále chodila a proháněla kocoura, ač to končilo pádem. Do poslední chvíle bylo vidět, že tu chce s námi stále být, že chce být zase zdravá.


V pondělí přišel moment, kdy už mi bylo jasné, že je zle, že se chýlí čas jí pomoct. Prášky přestaly zabírat. Poprvé se probudila a přímo zaúpěla bolestí, až mě to rozplakalo. To se opakovalo i v úterý. A ve středu nad ránem, kdy mě probudil její pláč, jsem usoudila, že je čas ji vysvobodit. 
Jsem spíše člověk, který má rad více zvířata nežli lidi, zvláště pak psy, kteří Vás milují nejvíce na světě. Jsem ten typ, který se vždy těšil domů, protože ho bude u dveří někdo s radostí vítat. Pokaždé když přijedu k domu vyhlížím ji. Ale poté mi dojde, že už tu není. Je mi tak smutno. Zvláště když si uvědomím, že kdyby mě teď Bajča viděla brečet, šla by mi hned olíznout slzy, jako to dělávala a kroutila by se kolem mě, dokud by mě nepřiměla jít si s ní hrát.
Achjo. Nemám ráda konce. 
SHARE THIS POST

39 komentářů:

  1. Urobila si dobre. Ked nam zomrel prvy pes (mal 16 rokov, kopec zdravotnych problemov, tiez sme to museli ukocit), plakal dokonca aj moj otec, ktoreho som videla plakat len 2 krat v zivote. Casom to bude lepsie.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to mi je luto, uprimnu sustrast. Psiky su radost najvacsia, su verne az na smrt, pritulne, uzasne. Zalezi od kazdeho jedneho ako sa sprava. Tiez mi chyba nasa sucka a na nu nikdy nezabudnem. Tiez sa nas snazila hocijako utesit, ked sme boli smutni. Mame teraz dalsich psikov, ale Julie nam nikto nenahradi...
    Viem, aky je to pocit.

    OdpovědětVymazat
  3. Veronika Stryjová27/9/13 08:35

    Krásný článek, u kterého bulím jak želva. Máme ted něco podobného s naší fenkou má už 11 let a několik měsiců má něco s packou a kulhá taky se jen děsím toho kdy příjde na nejhorší..

    OdpovědětVymazat
  4. Eva6363205 .27/9/13 08:44

    Ahoj, přečetla jsem si článek jedním dechem. Přesně tohle bych před 4 roky napsala taky. Jsou to 4 roky ,co nám umřela naše 12-letá boxerka Dona :-( . Co jsi o své Barunce napsala,tak mám pocit, jako bych četla o Doně. Po měsíci, co nás Dona opustila ,jsem si s mamkou jela pro novou boxerku Maiky :-) Je to takové naše telátko :-) Bude to nějaký čas trvat ,než to přestane tolik bolet. Ale veř, že jí je líp. Časem si na ní s úsměvem vzpomeneš. Teď to chce už jenom čas.

    OdpovědětVymazat
  5. Lucy Angel27/9/13 08:48

    Posílám mnoho síly, tohle samé máme za sebou. Rozepisovat to nebudu, člověk pak začne bulet ...
    Vždy si řeknu,, že teď už netrpí a je v psím nebi :)

    OdpovědětVymazat
  6. Anna Eisenbruková27/9/13 08:48

    Nám umřela v červenci, bylo to hrozné a nečekané, ani nemluvě o tom, že jí byly nedožité 3 roky. Prý to byla genetická vada, ale v životě jsem nebyla takhle zničená, takže chápu jak ti je a moc moc moc držím palce aby jsi to všechno zvládla!

    OdpovědětVymazat
  7. Pavlína Javůrková27/9/13 08:54

    Tak a teď jsi mě rozbrečela ty :-((( miluju zvířata a já sama mám yorkšíra, který má nemocný srdíčko a zúženou chlopeň, takže se neustále dusí a kašle. achjo, asi si pořídím želvu, aby mě přežila..

    OdpovědětVymazat
  8. nikdy jsem nebrečela při čtení jakéhokoliv postu. až dnes. drž se! je mi to moc líto:(

    OdpovědětVymazat
  9. Jsi statečná, že jsi ji vysvobodila, já tu sílu neměla u naší milované retrívřice Amálky, která nám onemocněla v osmi letech rakovinou kostí, byl to miláček rodiny a zničehonic prostě začala padat, nikdo nevěděl co jí, oběhali jsme několik veterinářů a snažili se ji zachránit. Když jsem odjela na tábor, rodiče udělali, co museli, aby ji doopravdy zachránili, nechali ji uspat, protože už se nemohli dívat na její utrpení,. Mě ale tak strašně mrzelo, že jsem se nestihla rozloučit s milovanou Aminou, která teď odpčívá na zahrádce, kde řádí černá bestie Cheri :) Milujeme ji , ale bylo těžké rozhodnout se, že znovu po několika letech chceme prožívat to samé, protože to samozřejmě zase přijde. Ale není bolesti bez lásky a za ty šťastné oči a kroutící ocásek to přece stojí ! Tak nebuď smutná, dej tomu čas, třeba si tě oblíbí další štěně, nebo nějaký krasavec z útulku, který to potřebuje.

    OdpovědětVymazat
  10. Kateřina Vajčnerová27/9/13 09:25

    Mám dva psy a dělají mi radost, ale tohoto se bojím nejvíc a nechci na to myslet,ale vím, že to jednou přijde... A vhání mi to slzy do očí...

    OdpovědětVymazat
  11. To je mi moc lito, ale aspon jste ji pomohli, ze netrpela. Kez by to takhle slo i u lidi........Ja musela dat v lete utratit kocourka kvuli tomu samemu.

    OdpovědětVymazat
  12. Eva Míčková Váňová27/9/13 09:51

    To je mi moc líto. Je to smutné, ale udělali jste dobře, už se nemusí trápit. Psi jsou jedinečná stvoření, která milují a nic za to nechtějí. Lidi by si z nich měli občas vzít příklad.

    OdpovědětVymazat
  13. AnnieLevandule27/9/13 09:56

    Upřímnou soustrast, vím jak je bolestivé když tě opustí někdo koho miluješ ale ve všem se snaž najít to lepší ber si to tak že teď se má líp :)

    OdpovědětVymazat
  14. Moc pěkně napsané. Pes je zkrátka člen rodiny a když odejde, tak to bolí. Přeji Ti sílu to překonat a později se radovat z nového člena rodiny.

    OdpovědětVymazat
  15. Nahnala si mi slzy do očí a to jsem v práci. Neumím si představit, až tu nebude můj malý Ozzy. A to už nám všichni říkají, že jde do psího důchodu, ale stejně jako ty píšeš, já v něm pořád vidím hravé štěně. Chce to sílu, vydržet odchod někoho tak laskavého, plného lásky bez očekávání.

    OdpovědětVymazat
  16. Před 2 roky jsem přišla o SVOJI boxerku a vím jak se cítíš. Odchod jakéhokoliv člena rodiny je velmi bolestivý, ať je to člověk, pes či králík.

    Pokud se poslední dobou trápila, už jí je dobře, nic jí nebolí.

    OdpovědětVymazat
  17. Terry Š.27/9/13 11:32

    No mám podobný příběh,měli jsme jezevčíka,který vypadal pořád jakoby nestárl,takže jsme si neuvědomovali,že mu letos táhne na 14 let,vůbec se nechoval jako starý pes,lehce začal šedivět nic víc.Vlastně jednoho dne začal špatně dýchat,bohužel druhý den po tom co jsme byli u veterinářky,bohužel umřel,protože se nedalo přes to hlasité dýchání poslechnout srdce a na kontrole na veterině v poklidu zemřel :( bohužel jsme netušili jka je to vážné a já jsem s rodičemi nejela,takže jsem se s ním vlastně nemohla rozloučit :( jen 2 dny to trvalo,takže kdo spozoruje u svého psa nějaké dušení,špatné dýchání,hlasité dýchání,tak nanic nečekejte a ihned jeďte a nenechávejte to na druhý den,mohlo by být bohužel pozdě,jako bylo u nás,nemoci srdce a plic jsou tak náhlé a hrozí rychlá smrt :(
    Říkám si aspoň,že se nemusel trápit tak dlouho,že to prostě bylo tak náhlý,ale i tak mě strašně štve,že se to nedalo poznat hned ten první den a mohl být teď tady a né mrtvý :(
    Je to přes měsíc co s náma není Ben a pořád si nemůžeme zvyknou,že není,když jdem domů,tak ho hledáme na dvorku,nebo když nám spatne něco na zem,tak to rychle sbíráme,aby to Ben nevzal,ale pak nám dojde,že už tu vlastně není.Momentálně ani nemáme moc chuť si pořídit hned dalšího pejska,asi to chce čas...
    Takže soucítím stebou Ceady :( je to mocsmutné

    OdpovědětVymazat
  18. Jane Perry27/9/13 13:01

    Milá Ceady, vím jak je to pro tebe těžké. Mám stejnou zkušenost. Bohužel, nedá se tomu zabránit, je to život. Drž se

    OdpovědětVymazat
  19. Helena D.27/9/13 13:25

    Ztráta pejska je jeden z nejhorších momentů. Mně to potkalo ještě na základní škole, což je tak 8 let zpátky. Je to dlouhá doba, která ti pomůže vypořádat se s bolestí, takže na něj teď vzpomínám už jen s hřejivým pocitem u srdíčka. Ale protože jsme spolu vyrůstali, on byl štěně a já batole, těsně po tom, co jsme ho museli uspat a vlastně ještě dobrý rok po, to bylo moc bolestivé. Každá vzpomínka, každý pohled na fotku.. Takže moc dobře vím, jak se cítíš a přeji ti jen, aby ta bolest brzy odešla a tys mohla na svojí kamarádku vzpomínat už jen v dobrém. Buď silná! :))*

    OdpovědětVymazat
  20. je mi to strašně líto, drž se!

    OdpovědětVymazat
  21. Presne pred dvema tydny nam umrel pejsek a presne jak pises, porad cekam, ze me pribehne privitat, kdyz oteviram domovni dvere.. porad se mi o ni zda :( pro me je to zatim nejtezsi zivotni rana :(

    OdpovědětVymazat
  22. Tak to mě dojalo :( Tohle se mě hodně dotýká, sama vím, jaké to je. V životě už jsem přišla o dva pejsky. Takový je holt život a teď už jim je dobře.

    OdpovědětVymazat
  23. www.lookatmu.blogspot.com27/9/13 14:18

    To mi připomnělo našeho pejska....v březnu nám také odešel do psího nebe. Bylo to hrozně těžké, jelikož ještě v lednu běhal, byl hravý a pořád nám někam utíkal. V únoru se mu začali rozjíždět zadní nohy, už se ani nepostavil a pořád si pamatuju jak sem ho v jeho předposlední den, kdy už nemohl chodit, vzala do náruče a držela ho, aby se mohl podívat naposledy do údolí, kam tak rád koukal. Je to těžké když odejde ''člen rodiny''. I teď mi tečou slzy....často na něj myslím, bylo mu uctyhodných 17 let. Nedokážu si představit, že bych měla jiného psa :)...alespoň né teď.


    Konec je vždy hodně těžký. U mě tedy vždy, ať jde o křečka nebo o psa.
    Teď už jí nic nebolí a má se dobře...

    OdpovědětVymazat
  24. Joll Burr27/9/13 15:49

    to je mi hrozně líto, taky jsem si tím prošla. drž se

    OdpovědětVymazat
  25. werushberry27/9/13 17:28

    :( Je mi to hrozne ľúto

    OdpovědětVymazat
  26. je mi to hrozně líto, také jsem zažila odchod našeho psího miláčka a vím, jak to moc bolí. ale vždy řikám, že všichni pejsci jdou za duhový most, kde jim je líp:-)

    Once Upon a Time

    OdpovědětVymazat
  27. Moc dobře vím, jak se teď asi cítíš. Tohle nás potkalo už skoro před
    třema rokama. Byl to ten nejkrásnější, nejhodnější a prostě nejúžasnější
    pejsek, jakýho jsme si kdy mohli přát, jmenoval se Alánek a byl to
    žlutej labrador. Protože byl opravdu hodně světlej, šediny se na něm
    neukázaly, ani když mu bylo skoro 17 a proto pořád vypadal mladě. Ikdyž
    už nakonci nemohl chodit a taky padal ze schodů, pořád měl veselej výraz
    v obličejíčku a očičkách, až nakonec den před jeho smrtí už vypadal
    smutně a ztrápeně. Zeptala jsem se ho, jestli už chce odejít a doopravdy
    na mě jakoby kývnul. Bylo to hrozný, strašně jsem brečela. Druhej den
    ráno, před odchodem do školy, jsem se s nim šla rozloučit, dala mu
    pusinku a řekla mu, že ho miluju. Když jsem přišla domu, ležel na
    pelíšku v obyváku, jako vždycky a hrozně jsem se radovala, že je ještě
    tu. Ale když jsem přišla k němu uvědomila jsem si, že už tu leží jenom
    jeho tělo. Dopoledne totiž plakal bolestí a mamka ho nechala zbavit
    trápení. Byl to na Valentýna a byl to zatím ten nejhorší den, když si na to teď vzpomínám,
    musim zase brečet. Byl jako můj 4. bráška, přišel k nám ještě před mým narozením, vyrůstala jsem s ním. Doma bylo opravdu smutno, nebyla tam ta psí radost, bylo to hrozný, a proto jsme dlouho nečekali a asi po měsíci jsme si přivezli nový štěňátko, tentokrát hnědýho labradora. Ne proto, abysme Alánka nahradili, ale aby nám přines do domu novou radost a myslím, že to opravdu hodně pomohlo. Nějaký lidi si novýho pejska nechtěj pořídit, ale on se hodí někdo miloučkej, kdo tě rozveselí, náš novej pejsek Chevánek mě viděl brečet u schodů, právě kvůli Alouškovi, lehl si ke mě a jakoby mě utěšoval. A na Alánka pořád myslím a nikdy na něj nezapomenu. Neboj se, časem se to zlepší, drž se :)

    OdpovědětVymazat
  28. Úplně jsi mě rozbrečela...
    Snažím se nepřipouštět si, že se to jednou stane i našemu pejskovi...

    OdpovědětVymazat
  29. Baru, přesně to teď cítím, je tady tak smutno, takové prázdno.
    Moje maminka právě patří mezi ten typ lidí, kteří už si dalšího nepořídí. :( Myslím, že tentokrát už ji nepřesvědčím.

    OdpovědětVymazat
  30. Naprosto tě chápu, také jsem to zažila.. :( Bolí to a já za sebe můžu říct, že do dneška (a je to už skoro 7 let!) je to pro mě pořád živé a není den, abych si na našeho psa nevzpomněla.. ale určitě to pro ni bylo vysvobození a má se teď lépe.. Drž se, Ceady! :)

    OdpovědětVymazat
  31. To je mi moc líto, taky jsem si to s našim pejskem prožila, bylo to rychlejší, netrvalo to tak dlouho, ale ten konec byl děs :( Teď už máme nového pejska a na Hokyho vzpomínáme s láskou. Drž se, Flabgee

    OdpovědětVymazat
  32. Úplně Tě chápu, nám umřela před měsícem naše Vendulka, stářím, bylo jí skoro 15 let, ale člověk se na to nedokáže připravit. Bolí to pořád strašně. Je tu bez ní smutno, prázdno. Byla jsem zvyklá na psa a teď nikde nikdo. Naši už pejska nechtějí a já zatím taky ne. Byla nenahraditelná..a já jí teď nechci ani ničím nahradit. Do budoucna možná, ale teď ne. Drž se!

    OdpovědětVymazat
  33. Já vim, je to hroznej pocit. :( U nás proti tomu byl nejvíc můj brácha, kterej byl hodně dlouhou dobu vážně moc špatnej, prožíval to snad ještě hůř než my ostatní..nebo to spíš dával víc najevo. I já jsem měla špatnej pocit z toho, že bysme si měli kupovat novýho pejska tak rychle, připadala jsem si vinně, nechtěla jsem, aby to působilo, jakože ho prostě nahrazujem, to neni ani možný udělat. Nový štěňátko ti má pomoct se přes to špatný období dostat a věř, že to opravdu pomáhá. Teď jsme všichni strašně rádi, že jsme si pejska znovu pořídili a Alánka máme pořád v srdcích. :)

    OdpovědětVymazat
  34. Úplně mě tvůj článek rozbrečel :( Je to tak smutný, ale snad už je jí líp :( Drž se, Ceady :(

    OdpovědětVymazat
  35. Petulabook28/9/13 21:53

    To je smutný článek :( AChjo.... :( Já mám teď 4. měsícem kočičku, předtím jsem měla křečka, který po dvou letech umřel, také mi to bylo moc líto, přeci jen i k tak malému tvorečkovi si člověk vztah udělá..

    Ale teď jsem hrozně ráda, že mám mojí Micinku, je to nepopsatelný pocit, když Tě někdo vítá, usíná s Tebou, vycítí, když je Ti zle... moc Ti rozumím..

    Maličko jsi mi připomněla můj nejoblíbenější film Marley a já..

    Přeji mnoho sil ... :))

    OdpovědětVymazat
  36. Naprosto tě chápu, o těchto prázdninách mi umřelo morčátko a měsíc na to mlj nejmilovanější kocourek,kterého jsem měla od mala :(

    OdpovědětVymazat
  37. Diana Hauptova1/10/13 13:47

    Achjo, to je moc smutný. Chudáček!!! ..Určitě se má teď v psím nebíčku nádherně. :-)

    OdpovědětVymazat
  38. Myslím že i maminka uvidí že je doma tak prázdno a nakonec svolí :(
    U poslední odstavce mi ukápla slzička přes to že pejska neznám :( je skvělé, jak jsou chytří, když jsi psala že ti šla olíznou slzy když jsi brečela a chtěla tě zabavit, to je úžasný ♥ taky bych si přála pejska, prarodičům nedávno zemřel, a i když to byl pes který musel být zavřený v kleci protože byl stářím zlý bylo nám smutno že už ho nemáme :(

    OdpovědětVymazat
  39. Karolína B.8/10/13 17:08

    po přečtení tohoto článku jsem si vzpomněla na naší dobrmanku Doru, kterou rodiče pořídili, když jsem se narodila. vyrůstali jsme společně a celé dětství jsme prožili společně. když v mých jedenácti umřela, byla to pro mě obrovská rána a bylo to jako bych ztratila nejlepšího přítele, takže chápu jaké to pro Tebe je. každopádně vidět je trápit se, je to nejhorší :( teď už jí je fajn.

    OdpovědětVymazat

Moc Vám děkuji za všechny komentáře, které mi vždy udělají radost. :)
Pokud byste se mě chtěli na něco zeptat neveřejně, napište mi email nebo vzkaz na facebooku. A pokud Vám nebude vadit, že si Váš dotaz přečtou další čtenáři, klikněte (dole) na ikonku "ask me".

Přeji Vám krásný den!

The life of Ceady. All rights reserved. ©