středa

Žádné komentáře

Kluci nepláčou


Kdo by neznal větu "Kluci nepláčou.". Od dětství to slýcháváme. "Pochlap se. Nebuď baba." Kluci se začnou stydět za své city, za své emoce. Pláč na veřejnosti je pro ně ostudou. Všechno špatně. Člověk své emoce potlačí a nebo se za ně stydí, nevyzná se v nich, protože má být přece tvrdý mužský, co se nemá chovat zženštile. 
Od dětství jsem zvyklá dávat najevo své emoce. Vždy jsem o svých pocitech mluvila a ventilovala je... (Možná až příliš.) Komunikace pro mě byla vždy tak důležitá. Vždy jsem řekla, co mám na srdci.
 Ve vztahu jsem tak zmínila co mě trápí, objasnila příčinu a taky to, jak tomuto "trápení" předejít, abych nemusela tuhle zkušenost opakovat. Jenže... Vždy doufám, že druhý bude taky sdílný. Jenže není to tak snadné. Zjistila jsem, že muži (alespoň ty, které přitahuji) nejsou schopni mluvit o svých pocitech, nejsou schopni komunikovat.
 Oči prozradí vše. Je vidět, že člověk má v sobě tolik pocitů a citů, něco se ho dotkne, je tak zranitelný, křehký, má bolístky, něco ho hluboko trápí, má to ve svém pohledu, ten smutek ani přetvářkou nezamaskuje... přitom má strach se otevřít, má strach komunikovat o tom, co se mu právě honí hlavou, co ho trápí, jaká je jeho největší nejistota. A vy tak moc toužíte, aby konečně začal komunikovat.
Najednou jste smutní. Je vám do pláče. Všechen ten smutek, který má druhý v sobě, proudí do vás, aniž by chtěl. Jen se na druhého naladíte... Chtěli byste mu pomoci, ale těžko pomůžete někomu, kdo si o pomoc neřekne, kdo o ni nestojí. A tak nezbývá než čekat a doufat, že jednoho dne se druhý otevře. A když ne... Odejdete. 
Stále si nejsem jistá, zdali jsou všichni muži tak citliví a nekomunikativní nebo mám jen potřebu ochraňovat a pomáhat a můj zájem o druhé je vyvolán potřebou druhému ukázat, jak moc je výjimečný, jak moc jedinečný, hodný a skvělý člověk je. 


SHARE THIS POST

úterý

Žádné komentáře

Nejmilejší podzim

Miluji podzim, a vlastně i zimu a jaro... Jediné období, které nemám ráda je léto, teploty nad dvacet pět stupňů, opékání se na sluníčku a chytání bronzu není nic pro mě... i kdybych chtěla :D. Já nachytám tak maximálně spálenou kůži, úžeh a úpal. Takže tohle období si naprosto užívám. Dokonce i ty pikniky jsou daleko kouzelnější mezi spadaným listím nežli v létě, které samozřejmě k jídlu venku v parku nebo kdekoli jinde v přírodě přímo vybízí. :)
Výhodou podzimního pikniku není pouze krásná barevná příroda a měkké spadané listí, ale i klid a taky to, že vám nikdo nezabere vaše oblíbené místo v parku :D.


BTW... Naposledy se mi povedlo připravit parádní jednoduché veganské řízky ze seitanu. Mám doma zásobu polotovaru, tedy sypké směsi, která je už jen čistým lepkem, takže se člověk nemusí zatěžovat zdlouhavou přípravou z mouky. Přidáte jen zeleninový vývar, na sojovce nešetříte, přisypete hojně medvědího česneku a červené papriky .... Uválíte váleček, ze kterého už jen odkrajujete plátky, které dáte na gril. Je to jednoduché a není na tom co zkazit, vždy se řízky povedou. 


A to nejkouzelnější na konec :)... Při podzimním odpoledním pikniku člověk nemusí čekat dlouho do noci, aby si užil romantický západ slunce. A to jsem nedávno vedla debatu právě o tom, jak je možné, že se většinou zamiluji právě na podzim :). Tohle období k tomu přímo vybízí.
Podzim jednoduše miluji. :)

Jaké období je to vaše? A ve které období se nejčastěji zamilováváte? :)
SHARE THIS POST

neděle

Žádné komentáře

Nejrychlejší veganská večeře

Podcast Hosting - Play Audio - Tofu na paprice

Tofu na milion způsobů..... Kdybych měla říct surovinu, kterou mám nejraději, zmínila bych právě tofu, protože ho mohu použít namísto kuřecího do omáček, namísto žervé na pomazánky, namísto tvarohu pro přípravu sladkých dezertů nebo jako mozzarelu do salátů.

A když mi přijde nečekaná návštěva nebo mám u někoho vařit a chci připravit něco, co bude zaručeně chutnat a nezdrží mě u sporáku déle než patnáct minut, volím tofu na paprice. Je to taková rychlovka a jistota. Není na tom co pokazit, i když budete roztržití a rozptýlení z konverzace s protějškem.
(I když... Poznámka od protějšku: "Tentokrát sis volala s maminkou a protějšek to míchal.")



CO BUDETE POTŘEBOVAT:
300 ml kokosového mléka, bílé tofu, středně velkou cibuli, dvě lžičky medvědího česneku, dvě zarovnané lžíce červené papriky
a jako přílohu rýži - nejlépe basmati a nebo jasmínovou

Mám teď supr novou pánev. Obvykle se mi tofu přichytávalo, takže jsem musela použít adekvátní množství oleje, abych neměla polovinu jídla přilepeného na dně pánve. Teď mám tuhle mega pánev od Tefalu, kterou bych mohla použít i na sebeobranu, kdyby se ke mně někdo vloupal... protože je dost těžká. Mamča mě upozorňovala, že se dá použít i na pečení do trouby, ale na to jsem se tedy ještě neodhodlala.
Ale zpět k receptu :D.

1. Na pánev jsem dala lžičku olivového oleje (aby se neřeklo) a nadrobno nakrájenou cibuli.
2. Ještě předtím než se mi povedlo cibuli dovést do zlatavé barvy nebo snad spálit, jsem přidala na kostičky nakrájené tofu, které jsem ihned hojně zaprášila červenou paprikou a medvědím česnekem. Zdá se mi líp stravitelný nežli ten běžný. :) A ještě špetka soli.
3. Chvilku smažím, aby tofu chytlo barvu a chuť... Poté zaliju kokosovým mlékem a nechám vařit ještě asi osm minut.
4. Zapomněla jsem, že je třeba i příloha, takže jsem šla narychlo připravit rýži... S tou začněte ještě před přípravou omáčky.
SHARE THIS POST

čtvrtek

Žádné komentáře

Rozchod

Vždy jsem milovala dramata a vztahové filmy... ne vyloženě romantické snímky od Rosamundy Pilcher a latinskoamerické telenovely (ani ty české jako je Ordinace apod.), ale filmy jako Věčný svit neposkvrněné mysli, Pokání, Her. Vždy jsem měla pocit, že z dramat a psychologických filmů se něčemu naučím do života... Vidíte, jak se zachová hlavní postava v určité situaci a přemýšlíte o tom, jak byste se zachovali vy sami. Poznáváte tak skrze příběhy sebe samotné. 


Člověk potřebuje vlastní zkušenosti, ale příběhy, ať už z knih nebo filmů, ho ovlivní i v jednání, jakmile se ocitne v podobné situaci právě v praxi. Ale snímky, u kterých bych si nastudovala jak se s někým rozejít, aniž bych se cítila špatně, neznám. To skočení do praxe před teorií ve mně vyvolává úzkost.

Nemám ráda rozchody... Tedy, kdo by je měl rád... Snad jen sadista a možná i masochista, který se rád cítí provinile. Nikdy netuším, jak druhému vysvětlit, že je čas jít dál, že se k sobě nehodíme, že se s ním nerozcházím kvůli tomu, že by udělal něco špatně. Lidé poté používají otřepaná klišé. Ke všemu když jsem nervózní a ve stresu, směju se. (V běžném životě se tak směju v jednom kuse.) Což se zrovna při rozchodu nehodí. A tak je to pro mě o to více stresující, abych se druhému nezačala smát do tváře jen proto, že jsem z dané situace rozhozená.
Navíc už jsem párkrát zažila při rozchodu, že druhý plakal a další zase házel s nádobím se slzami v očích, že to pro ně bylo nečekané. Člověk se potom cítí tak špatně. 


Při nedávném - posledním rozchodu jsem byla dost rozebrána. A večer jsem tak následně proplakala při stavu náhlé sebelítosti, protože jsem si uvědomila, že od chvíle, kdy jsem se rozhodla ukončit vztah s Ondrou, se kterým jsem byla pět a půl roku, jsem s nikým nevydržela a se všemi kluky se pěkně rychle rozešla. "Podvědomě chceš být sama, protože jsi vyrůstala v neúplné rodině." Tak tahle slova mě vyloženě vyděsila. Myslela jsem, že jsem spíš zblbnutá z těch všech dramat, že potřebuji v životě zvraty, a tak všechno ukončuji dříve, než by to mohlo být vážné. (Ale to ne) Spíš člověk romanticky čeká na tu spřízněnou duši a romantickou lásku na celý život, které se prý nedočká.  

Ale říkám si, že jakmile víte, že to je vztah třeba jen na rok, je nefér vůči druhému, abyste s ním byli. Proto je nejlepší odejít, opustit druhého, právě proto, že ho máte rádi. A protože ho máte rádi, chcete, aby měl šanci najít tu svou spřízněnou duši. A tak mě mrzí, že i když rozchody vždy myslím v tom nejlepším, ne proto, že by byl druhý špatný, příliš nudný, příliš zlý a nebo příliš hodný, jednoduše proto, že cítím, že si zasloužíme něco jiné, něco víc. :)

Ale zároveň jsem tím nočním přemýšlením rozklíčovala svůj problém. A tím je to, že mám více problémů :D.
1. Sleduji dramata a v reálném životě potřebuji akci.
2. Vyrůstala jsem v rozvedené rodině... Což tedy těžko změním.
3. Sním o princi na bílém koni... myšleno spřízněné duši, který prý neexistuje

Co vás vede k ukončení vztahu?
SHARE THIS POST

úterý

Žádné komentáře

Schizofrenie


Občas skáču z extrému do extrému. Z období kdy jsem tři měsíce neměla potřebu vidět lidi, ba jsem dokonce měla strach mezi ně jít, jsem se zase dostala do extrému, kdy nemám dostatečně času pro sebe samotnou. Doma téměř nejsem, protože mě baví poznávat odlišné lidi... Což není vůbec těžké, protože všichni jsou jiní nežli já. Mám tak možnost poznávat celé spektrum odlišných a zajímavých lidí. Je to tak pěkné. Jenže... Vše má své pro i proti. Když je člověk sám, má čas na tvorbu, má čas na dlouhé přemýšlení. Jenže jakmile se dostane do kola socializace, jedná spontánně a najednou by nejraději stihl tři setkání během jednoho odpoledne a večera. Má roztěkanost tak nemá mezí. Celý den se člověk nezastaví - škola, fb, přátele, práce, přátelé, škola.... A dny utíkají tak neskutečně rychle, že je tady listopad. 
Takže po článku o tom, jaký jsem asociál, bych dnes mohla psát, že jsem... magor... který je příliš extrovertní. Ale už jsem začala nacházet tu rovnováhu... Jen dnes dorozlousknout vztahy a budu mít zase konečně větší klid a více času tvořit :). 


A zjištění posledních týdnů?
1. Snaha být na všechny hodná a nikoho neranit jen způsobuje problémy. Protože v moment, kdy se snažíte být milí na všechny, tak nejste  sami sebou a zamotáváte se do řady vztahů.
2. Polyamory asi pro mě nebude to pravé ořechové. Nejsem si jistá, že dokážu při zamilování dělit své srdce a taky svůj čas.
3. Extrémy se někdy v sebepoznání hodí, ale je třeba zavčasu najít rovnováhu, abyste se náhodou nesesypali.
4. Smích je lék na všechno... /Když jsem nervozní, směju se jak blbeček./
5. A když přijde podzimní chřipka, nejlepší léčbou je setkávat se s co nejvíce lidmi. Čím více lidí, tím rychlejší uzdravení :D.
6. Jakmile nemám alespoň jeden den pro sebe, necítím se sama sebou.
7. Nejlepší relaxace je zpívání si :).
8. Chodit na rande, když je člověk zadaný, je poněkud zvláštní.
9. Myslela jsem, že mě nikdo nezná. Ale minulý týden jsem potkala tak milého kluka v kavárně, který znal můj blog. Je to neskutečně milé, když vás někdo osloví a usmívá se na vás od ucha k uchu a vy na něj. :) Důvod, proč jsem omezila blogování bylo to, že jsem neměla zpětné reakce.
10. Někdy si říkám, že bych mohla začít psát blog tak nějak deníkově... (Vždy mi to vypráví kamarádky... které buďto navrhují sepsání knihy "Já a moje podivná rande" nebo jen vypisování o každém podivném člověku, se kterým jsem se setkala. Jenže to by byla taková ostuda :D. Maminka by mě zabila za to, jak šílenou a zvrhlou má dceru, že by i na ulici začala předstírat, že mě nezná. :D


11. Není nadto namísto vaření zajít do Billy pro sušená rajčata, černé olivy, bazalkové a marinované tofu, mexickou pomazánku a chleba Šumavu :D.... :D Aneb jak jsem měla vařit a namísto toho vyhrála tahle romantika :D :D :D...

Taky někdy skáčete z extrému do extrému?
SHARE THIS POST
The life of Ceady. All rights reserved. ©