čtvrtek

Rozchod

Vždy jsem milovala dramata a vztahové filmy... ne vyloženě romantické snímky od Rosamundy Pilcher a latinskoamerické telenovely (ani ty české jako je Ordinace apod.), ale filmy jako Věčný svit neposkvrněné mysli, Pokání, Her. Vždy jsem měla pocit, že z dramat a psychologických filmů se něčemu naučím do života... Vidíte, jak se zachová hlavní postava v určité situaci a přemýšlíte o tom, jak byste se zachovali vy sami. Poznáváte tak skrze příběhy sebe samotné. 


Člověk potřebuje vlastní zkušenosti, ale příběhy, ať už z knih nebo filmů, ho ovlivní i v jednání, jakmile se ocitne v podobné situaci právě v praxi. Ale snímky, u kterých bych si nastudovala jak se s někým rozejít, aniž bych se cítila špatně, neznám. To skočení do praxe před teorií ve mně vyvolává úzkost.

Nemám ráda rozchody... Tedy, kdo by je měl rád... Snad jen sadista a možná i masochista, který se rád cítí provinile. Nikdy netuším, jak druhému vysvětlit, že je čas jít dál, že se k sobě nehodíme, že se s ním nerozcházím kvůli tomu, že by udělal něco špatně. Lidé poté používají otřepaná klišé. Ke všemu když jsem nervózní a ve stresu, směju se. (V běžném životě se tak směju v jednom kuse.) Což se zrovna při rozchodu nehodí. A tak je to pro mě o to více stresující, abych se druhému nezačala smát do tváře jen proto, že jsem z dané situace rozhozená.
Navíc už jsem párkrát zažila při rozchodu, že druhý plakal a další zase házel s nádobím se slzami v očích, že to pro ně bylo nečekané. Člověk se potom cítí tak špatně. 


Při nedávném - posledním rozchodu jsem byla dost rozebrána. A večer jsem tak následně proplakala při stavu náhlé sebelítosti, protože jsem si uvědomila, že od chvíle, kdy jsem se rozhodla ukončit vztah s Ondrou, se kterým jsem byla pět a půl roku, jsem s nikým nevydržela a se všemi kluky se pěkně rychle rozešla. "Podvědomě chceš být sama, protože jsi vyrůstala v neúplné rodině." Tak tahle slova mě vyloženě vyděsila. Myslela jsem, že jsem spíš zblbnutá z těch všech dramat, že potřebuji v životě zvraty, a tak všechno ukončuji dříve, než by to mohlo být vážné. (Ale to ne) Spíš člověk romanticky čeká na tu spřízněnou duši a romantickou lásku na celý život, které se prý nedočká.  

Ale říkám si, že jakmile víte, že to je vztah třeba jen na rok, je nefér vůči druhému, abyste s ním byli. Proto je nejlepší odejít, opustit druhého, právě proto, že ho máte rádi. A protože ho máte rádi, chcete, aby měl šanci najít tu svou spřízněnou duši. A tak mě mrzí, že i když rozchody vždy myslím v tom nejlepším, ne proto, že by byl druhý špatný, příliš nudný, příliš zlý a nebo příliš hodný, jednoduše proto, že cítím, že si zasloužíme něco jiné, něco víc. :)

Ale zároveň jsem tím nočním přemýšlením rozklíčovala svůj problém. A tím je to, že mám více problémů :D.
1. Sleduji dramata a v reálném životě potřebuji akci.
2. Vyrůstala jsem v rozvedené rodině... Což tedy těžko změním.
3. Sním o princi na bílém koni... myšleno spřízněné duši, který prý neexistuje

Co vás vede k ukončení vztahu?
SHARE THIS POST

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc Vám děkuji za všechny komentáře, které mi vždy udělají radost. :)
Pokud byste se mě chtěli na něco zeptat neveřejně, napište mi email nebo vzkaz na facebooku. A pokud Vám nebude vadit, že si Váš dotaz přečtou další čtenáři, klikněte (dole) na ikonku "ask me".

Přeji Vám krásný den!

The life of Ceady. All rights reserved. ©