Moje miminko

Dva zkušební týdny s touto psí holčičkou z útulku utekly jako voda. Už po prvním dnu nám bylo jasné, že k nám patří a že se s ní záhy zžijeme. A jak to vím? První večer, když jsme se s přítelem vraceli z nákupu domů, nás namísto za brankou vítala s radostí před ní. :D
Do teď nechápu, jak mohla v útulku vydržet. Je to šílený postelák. Otevřete jí dveře, aby se šla vyčůrat. A namísto toho, aby šla ven, tak jde pár kroků ke dveřím a jakmile zjistí, že je venku zima, vrací se hned domů. Zároveň je líná slézt z gauče, takže nás vítá z něj a čeká, dokud za ní nepřijdeme.  Už po pár dnech jsem si všimla, že předstírá spánek. Vždy když se zvednu z gauče nebo z postele a jdu o pár metru dál, kde na mě nevidí, už je na všech čtyřech a kňučí a pláče, abych za chudinkou ihned přišla. Za těch čtrnáct dnů už dobře vím, že je neuvěřitelný simulant, chrápe jako důchodce, oproti Barušce je o dost jednodušší, (příklad: Po pěti minutách hledá kocoura na tom samém místě, odkud ho viděla vyběhnout. Zatímco kocour na ni vesele kouká ze schodů, jak ona jak šílenec běhá po gauči a hledá ho za ním. Nakonec to skončí tak, že spadne za gauč a začne tam plakat, abych ji vysvobodila.) ale to mi v zásadě nevadí, s tím má problém jen maminka a hlavně je jak miminko. Je to jednoduše naše Terezka. Tohle jsou úplně první fotky, které jsem pořídila. S Ondrou jsme žasli, protože Terezka poctivě držela a nebála se vody jako Bajča.